O hranicích

V rádiu mi hraje africký jazz o africké ženě, košili na zádech mám úplně mokrou, Eliáš odhrnuje provizorní záclonku a kouká z okna. Slunko pálí. Je dusno. Všude prach, sucho, pod každým stromem někdo pracuje. Spousta aut. Jsem opravdu tady a teď, nějak tomu pořád nemůžu uvěřit, tolik jsem se dříve žití v Botswaně bránila, tolik jsem se tady v jeden moment nechtěla přestěhovat. A najednou řídím a při odbočování nevjíždím do protisměru, zařídím si už kde co, už i uvnitř začínám být plně vtažena do denního bytí a myšlení. Najednou mi vše docvaklo! 10 let hledání sebe sama, 10 let zakopávání o něco, pádů, růstu. Za to vše můžou ti Honzové, Michalové, Hynkové, Petrové, Jiří, Jardové a další, ti, co mi buď nevěřili, ti co mi dávali najevo, že ženský element na spousta věci nemá (vždy mě to vyburcovalo k něčemu novému:-)), anebo ti, co mi naopak ukazovali, že naopak jde vše, že má smysl si jít za svým, ti, co mě brali a berou takovou, jaká jsem! Fakt ze srdce díky chlapi;-)! A pak tady ta země, která vše, co ve mě evropského je, posunuje o milové kroky dál! Oddaluje mě od známého, posunuje mi vnímání lidí a situací a boří hranice vidění krásy přírody. U té bych se zastavila a přidávám fotky. Protože už to není o hlubokých švédských lesích, polární záři, vysokých holých vrcholech, zelené trávě, ranní rose, skalách, zamrzlých laponských jezerech. Savany, bush, volně běhající sloni (konečně jsme viděli slona), kozy, oslové, krávy, babuni, antilopy, ale i želvy. Slunce, před kterým člověk neuteče. Prachem prolezlá do morku kostí. Prostě další rozměr slova příroda. Další rozměr bytí.
Říkám si, o co vše jsem tento rok přišla, co vše mi ta změna vzala, materiálně, naše/moje iluze, sny (o vědě a mém působení v ní). Bolelo to, pobrečela jsem si, řvala do prázdna, na lidi (třeba když mě někdo s dětmi nechá ve tmě dvě hodiny čekat), asi nikdy před tím jsem nedávala takový průchod emocím:-D a občas by se to bylo bývávalo hodilo. A teď to nové si začíná pomalu sedat a domácnět a věci jdou snáz. Říkám si, zda se dostanu do stavu, kdy přestanu způsobu žití mých vrstevníku doma rozumět, tak jako se to stalo francouskému majiteli výborné restaurace v Maunu, který tady přijel před 30 lety. Tady vám přijde spousta věci malicherných, tady je zrození a smrt na denním pořádku (jakože třeba záchranky k infarktům opravdu nejezdí). V mnoha oblastech je Botswana vzdálená za našimi zvyklými standardy, a některé principy jsou tak odlišné, až mě překvapuje, že to jde. Už chápu, co je chudoba (Česko nikdy tak chudé nebylo) a jak v ní žít a proč lidi mají relativně drahé mobily a při tom žijí za 4 dolary denně, rozumím, proč mají tak chudé příbytky, vždyť to jsou lidi z bushe, co si nevy a žádné zámky zlatem vytapetované a vyšperkované tady nejsou. Už nelpím na věcech a penězích. Snad teda jen na foťáku, ten mám pečlivě zaházený věcma, aby jej zloděj (kdyby se to mělo opakovat) nevzal, ale potvora se asi urazila, tak moc nespolupracuje.
Dneska zase vystoupím ze své komfortní zóny. Právě jedu sama s dětmi 330 km do Serowe s tímhle mazlíkem, mám pocit, že počítač i za mě brzdí. Tam se potkám s Bokangem a jedeme zpět do Maunu, tentokrát ho přestěhovat zpět do Gabane. Od příštího týdne nastupuje do nemocnice do Gaborone! Jupíí jou jou! Takže bude kurník a bude tráva! :-D Mějte krásný pátek!