Náš první měsíc v Mauně

Říkali nám, že Maun má ty správné vibrace. A tak jsem fakt čekala, že když přijdeme do centra, tak to úplně na nás dýchne. Ono to teda na nás dýchlo. Zmatek, všude spousta lidí, pořád někdo troubí, teplo, že by jeden pad a to ještě slunko z pod mraků vůbec nevylezlo. Turisti, ani bílá noha nikde, prostě takové normální pondělí v Maunu. Dobrá, dobrá. Bokang si vyřídil formality pro nemocnici a porozhlížíme se, co bychom kde snědli. Je teda tady KFC, Wimpy, Debonairs a pak místní, co navařili a prodávají ve stánku (běžná praxe napříč celou zemí). No a pak si říkáme, že tam u letiště jsme zahlédli nějakou indickou restauraci (výborné to bylo), druhý den jsme vyzkoušeli francouzskou kuchyni (úplně se mi zastesklo po dobrém jídle, jak výborné to bylo) a pak jsme konečně koupili bombu plynu a začala jsem na dvouplotýnce vařit já.

Z Bokanga je doktor na plný úvazek v nemocnici, která je vlastně za rohem od našeho, ze začátku dočasného, bydlení v malém domku strejdy z x-tého kolena v areálu wildlife department. Pan domácí tady bydlí jako vládní zaměstnanec zdarma, ale opravdu úplně zdarma, žádná elektřina, voda, snad jen ten plyn si musí zaplatit. Vládní zaměstnanci pracují od půl osmé do půl páté, v jednu mají hoďku na oběd, takže všichni, včetně Bokanga, přijedou domů a dají si pěkně oběd a šlofíka. To je fakt pohodička. První týden jsme běhali po městě a snažili se zařídit bankovní účet. V Česku dostane účet skoro dítě v plenkách za 10 minut a tady? Abyste ho dostali, musíte vydělávat určitý obnos a musíte si přinést potvrzení, které je napsané přímo pro banku, kterou jste si zvolili. No povím vám teda 3x jsme tam tajtrlíkovali a pokaždé neúspěšně. Musíte mít prostě trpělivost, že ve většině případů se věci nepodaří na poprvé a ani na podruhé (jako nekonečné čekání na neomezený internet). Ale na druhou stranu, ono nikoho netrápí, když 3x týdně už po obědě nepřijdete do práce, ale o tom jindy.

První dny, náš první víkend v Maun jsme prostě jezdili kolem a skrz Maun, abychom věděli, co a kde je. Je to město velké jako Třinec, trochu roztahané, pěšky se moc nikam nedostanete, veřejnou dopravu nahrazují taxíky za pár korun. Dokonce tady mají woolworths (něco jako Marks&Spencer u nás) a spar, to jsou místa, kam chodí místní běloši, kam chodíme nakupovat i my. No a pokud byste chtěli v Botswaně zažít tu správnou divočinu, nebojte se zajít do chopies a jděte si tam něco koupit kolem 20. dne v měsíci, kdy je po výplatě, a hoďku před zavíračkou! Nemáte šanci si vybrat peníze z bankomatu za relativně krátkou dobu, mezi regálami se mačkáte s ostatními, všechny pokladny jedou na plno a čekáte, a čekáte. Pak se prodíráte davem u hlavního vchodu, kde všichni postávají, zdraví se nebo něco malého prodávají, křičí, smějou se, prostě hukot.

Maun je vstupní branou Okavango delta. Můžete si vzít loď ku a plnou rychlostí po 5ti hodinách cesty se dostanete do jejího srdce. Západ slunce (východ jsem ještě nestihla) je tady impozantí podívaná a svádí to k nějaké západovce, jsem si říkala. Jenže buď jsme někde po večerech lítali a já neměla foťák nebo měla foťák a stálo to za prd anebo pršelo. Až konečně vše vyšlo a my se rozjeli už po několikáté fotit. Užili si pěkný západ a pak jsme se chtěli ještě poohlídnout. Řídila jsem (jezdí se zde vlevo a pravidla jsou spíš zde pocitová, takže musím trénovat) a Bokang mi říká, ať tady za mostem odbočím doprava, že by se tam chtěl podívat. Odbočila jsem a před námi obvyklá louže. Bokang mi tedy říká, jeť, kde jsou koleje a tak jsem jela a pomalu a velmi pomalu jsem vjela do louže a náhle se mi čumák zabořil do vody. Vypni motor a dej tam automat do pozice P. Ok, co teď? Tak snad nás někdo vytáhne. Přijíždějící auto nás minulo a aha, tam je cesta! Další už přijelo k nám, vytáhli jsme lano. Bokang nastartoval a chtěl přeřadit na neutral, nešlo to. Zoufale tam hýbal s pákou, ale prostě marná snaha, do našeho jaguára se dostala voda a nic jsme nezmohli. Ochotný britský starší pár tedy odjel a my jen zoufale koukali z břehu, jak to auto dostat ven domů. Nechat ho tam přes noc je hazard, do rána by mohlo být bez kol, baterie a já nevím čeho všeho. Dobrá, je tma, na děti už je ta správná přípravná hodina, vzali jsme taxíka, aby nás odvezl, něco vymyslíme. Nakonec nám taxíkář sehnal odtahovku. Do hodiny bylo naše utopené auto doma. Peněženka byla o několik stovek lehčí, ale radost převeliká. Druhý den jsme auto nastartovali a řadící páka se zmohla pouze na zpátečku. Voláme našemu milému mechanikovi do Gabane, co teď. Popisuje co a jak a nakonec z toho výjde, že řazení se dá manuálně přehodit vepředu u motoru. Fajn! Tak jsme to trénovali, já šlapala na brzdu, Bokang přehazoval a pak jsme se rozjeli nakoupit. Blbé načasování, konec měsíce. Parkoviště plné, takže nás neminulo šaškování s motorem. No jo, Bokang nemá peněžěnku a tak rychle zpět, než bude sedm a oni zavřou a my budeme bez večeře. No a tak nějak jsme prostě fungovali týden. Když jsme někam jeli, tak jsme přemýšleli nad parkováním tak, abychom nemuseli dávat zpátečku. Jak auto vysychalo, začalo se naše řazení vyvíjet. Nakonec se to ustálilo na parkování na neutrálu a pohodovém rozjížděni pouze směrem dopředu bez otevírání kapoty. Do výměny nové řídící páky to stačilo. Bohužel někdo tam nahoře nás chtěl uvrhnout do ještě větší šlamastyky a tak při dalším výjezdu prasklo kolečko u rozvodového řemene. Jsme bez auta. A tak přichází nová zkušenost, místní taxíky. Zvlášť když jedu sama s dětmi, to mám pocit, že ceny jsou o 100% vyšší. Skoro každý řidič to zkouší, je mi to nepříjemné a pokaždé smlouvám.

No a ptáte se, jak a kde tady bydlíme? Teoreticky nám měl být přidělen dům. Prvně se tak stalo, jakože to bude dočasné. No panenko skákavá, nic tak hnusného jsem ještě neviděla, dveře jsme rychle zamkli a vrátili klíče s tím, že tohle bydlení opravdu ne. Minulý týden nám byl nabídnutý regulérní dům k bydlení. Osobně nás tam dovezl nejvyšší z administrativy nemocnice. Dům byl velký, spousta místa, ale všude odpadky, padající omítka, ukopnuté zásuvky. Všechno bylo tak hnusné, vybydlené, bylo to na mě moc, začala jsem brečet, že takhle fakt žít nemůžeme! Dolehlo to všechno na mě. Bokang mě utěšoval, že můžeme zůstat u strejdy na 7m². A ano, pak si celá nemocnice povídala o bulící Evropance, která si prostě musí zvyknout. Upřímně, nemusí, jen se zařídí podle sebe!

Tak koukněte na fotky;-)