jak jde čas

Před sebou máme posledních pět dní v Maunu. Pak po krátké zastávce v Gabane přeletíme celý africký kontinent a přijedeme na pár týdnů do Slezska. To mě nutí se zamyslet, zastavit a vlastně kalkulovat. Tři měsíce jsou za námi, byly to ty nejvýživnější časy, které jsem kdy měla. Jsem impregnovaná vším tím, co se nám přihodilo, koho nám osud do cesty postavil. Jsem v takovém tom módu, kdy mě nic nepřekvapí a dokud to není černé na bílém, nevěřím:-D. Žiju pouze dneškem a když se ráno do té zimy tady probudím, říkám si, co mě zase čeká.

Dva rozbité staré telefony (písek, pády na beton), jeden dětský tablet (utopený a následně zašlápnutý), moje milovaná čtečka plná krásných knih (zašlápnutá), moje a Bokangova kila (občasně nedostatečně přečištěná místní voda, tvrdá práce v nemocnici) a nakonec auto (prvně utopené, pak prasklý řemen), které do teď nejezdí, to jsou naše hmatatelné ztráty. Ano, auto, za to, co jsme do něj už dali, bychom tady měli docela slušnou káru. Náhradní díly jsme museli koupit na ebay a nechat poslat přes rodinu, ebay Botswanu nezná. Dlouhé nedočkavé čekání (díky celnici) na doručení a pak velká očekávání, že už konečně budeme jezdit. Mechanik teda dal vše zpátky, otočil klíčkem a nic, byl pátek, byla už tma a prostě to auto nenastartoval. V sobotu nás rozptýlila místní svatba a v neděli jsme přemýšleli, co se zase kolem nás děje. Další den, po několika telefonátech našemu automechanikovi v Gaborone, jsme se dozvěděli, že maunský automechanik nám zničil motor (skimming of cylinder head a nesprávný timing). Ze začátku si vůbec nechtěl přiznat, že nám vytvořil problém za dalších 15 tisíc korun. Co teď, co teď tady v té divočině, když široko daleko jsme jediní, kdo má renault? Opět zběsilé volání automechanikovi do Gaborone, zda má motor z nějakého už odrovnaného renaulta. A ano měli jsme štěstí, tak šup s ním k pánům inženýrům (instalace valves) a pak do nočního autobusu do Maunu. No jo, ale kdo to dá zpět dohromady? Po marných pokusech jsme přeci jen někoho našli, komu se podařilo po pár dnech pilné práce a s pomocí youtube dát vše správně dohromady, auto nastartováno a tak čekáme na drobné dodělávky a na první pokus rozjezdu. On byl naše poslední šance (tisíceré díky Danieli, Kwone, vyřiď mu to prosímtě, prý tady trénuješ češtinu:-D) jinak by se do toho pustil Bokang sám s manuálem a youtube, neměli bychom co ztratit. No a tak v pátek se odhodláme jet s tím našim jaguárem těch 1000 km zpět do Gabane. Držte palce přátelé a kamarádi:-D!

Jsme tady dva měsíce a díky všem výživným událostem jsme ani jednou nezajeli do jednoho z místních parků podívat se na tu krásnou divočinu, potkat se se slony, antilopami, zebrami, žirafami...to bylo to, na co jsem se těšila, na gró celé Botswany. Ale veškerou energii, čas a peníze si vyžádaly povinosti (třeba prodloužení mého víza si vyžádalo pět návštěv imigračního) a problémy. A protože do toho bušíme, co nám síly a nápady stačí, prostě děláme vše pro To, abychom se vrátili zpátky do Gabane, tak je velká pravděpodobnost, že po Slezsku už se sem s dětmi podíváme jen jako turisti. 

Víte co mě ale na tom vše překvapilo? Jak jsem silná, jak jsme silní! Nejen duchem, ale i tělem. Jakmile slunce zapadne, okamžitě teploty padají ke 15°C. Mám tady jen tenký svetřík a džíny, které si musím držet, aby mi nespadly. Na pásku už chybí dírky. Nemáme teplou vodu, takže studená sprcha je pro mě a Bokanga každodenní výzva a naopak horko přes den mě už nenutí mít neustále láhev s vodou u pusy (což se děje hlavně hned po příjezdu do Botswany, než si zvyknete), protože maunský kraj je nejteplejší. Nepřekvapí mě had, divoká prasata, ani oprsklí babůni.

Někdo moc šikovný mi sbalil do jedné z krabic nabíječku k foťáku, aniž bych si toho všimlaJ A tak poslední, co jsem nafotila byla už zmíněná svatba. Maunská svatba začíná únosem nastávající nevěsty z domu rodičů. Pak se strejdové nevěsty a ženicha ujímají svých rolí a svatbu zařizují. Prvně je v místě bydliště nevěsty, druhý den, v tomto případě další víkend, nevěsta je ze 400 km dalekého Francistownu, je hostina u ženicha. Ranní obřad jsme nestihli a tak jsme se dostavili na oběd. Velikost svatby byla tak akorát musím říct. V porovnání se svatbou bratrance Slow v minulém roce, tuhle jsem si užila, mělo to takové příjemné, pohodové vibrace. Stihli jsme odpolední program, kde je hodně symboliky v tancování. Vyprovození svobodné ženy a její návrat jako manželky. Bylo hodně zpívání tradičních písní doprovázené perkusy. Dojmy byly hodně silné, draly se mi slzy do očí a těžce jsem polykala. Děti tradičně odpadly, tak byl čas jít domů. Ostatně tady svatby končí se západem slunce.  

Tak na viděnou v tom našem krásném Česku!