Kde domov můj...


Když jsme balili byt, přišlo mi to nekonečné. Pořád nějaké oblečení, další počítač, cetky všude kolem, které jsme nasbírali za tři roky. Kdo se stěhoval, tak to zná. Každá krabice znamenala další výdaj a tak se redukovalo. Ne moc, ale takových 10% letělo do koše. Dalších 5% se nám nevešlo do auta, takže s velkou nelibostí jsme dost věcí postavili vedle popelnice a snad jsme někomu udělali radost.

A co nám udělalo upřímnou radost minulý týden bylo, když jsme vybalovali první balíky! Když jste v cizí zemi, když vaším domovem by měl být nedodělaný dům a k teplu domova má hoodně daleko a když vy stále bydlíte někde obklopení divočinou, tak díky těm pár fotkám, peřině, nerozbitému hrnku, prostě díky vzpomínkám vám je hned krásně u srdíčka. To byla naše velká radost hned na začátku měsíce. 

V takové situaci si pak člověk říká, co je vlastně domov. Dům, věci, lidé, místo. Asi od všeho něco, každý přikládá důležitost tomu, jiný onomu. Jak to máte vy? To by mě opravdu upřímně zajímalo! Pocity spojené se slovem DOMOV mi tady daly dost zabrat, ne tak vůči sobě jako vůči svým dětem. Ujasnila jsem si, že domovem jsme si my, naše láska, naše děti, prostě MY a je vlastně jedno kde jsme, zda je to Praha, Mělník, Maun nebo Gabane, a kolik kufrů sebou máme.

No a druhá opravdu krásná zpráva je, že od úterka máme nového člena rodiny!Vítej! Bratranci Slow se narodil synek. Kluk jako buk, koukněte na fotky. Slow přijel v pátek do Gabane, jezdí do Palapye za prací, a posteskl si, že mu tradice neumožňuje vidět synka dokud mu neupadne pupečník, že ho prostě nestihne, v neděli musel jet zpátky. Tady je to prostě tak: porodíte a jdete na druhý den domů, nikdo vás nestresuje, že přenášíte dva týdny a že už máte přijít na vyvolávačku nebo rovnou císař, zda dítě kojíte, zda přibírá na váze, atd. Matce s dítětem pomáhá její máma a pak ještě chůva, která se pak stará v době, kdy matka jde po třech měsících do práce. První tři měsíce se dítě nenavštěvuje, nevychází se s ním ven, což opravdu dává smysl, slunko je tady neúprosné a kočárky se tady moc nenosí. Dítě se ručníkem naváže a jde se. Žádné šátky či ergonomická nosítka. 

nejšpinavější dítě týdne
i nás se týká vzdor, stále v pyžamu

vyrážíme do Gaborone


všimněte si, kde je koš, jsem ho nemohla najít
konec maunského okresu. Všichni z autobusu ven, vzít sebou věci. Hledají se boty, které se musí očistit. Prevence proti přenosu nemocí zvířat.
poslední šance si něco koupit, 10 hodin jízdy je před námi
a tady už tradiční oběd v Gabane
jj, dobré to bylo
snažili se balíky ještě pořádně obalit, nevydrželo snad jen nějaké sklo, prozatím
Own se Slow a synem
















 
.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

This is Botswana!

Náš první měsíc v Mauně

Na tom našem kopci