Kgothatso

V Gabane jsme se zdrželi jen chvíli, sice to byly tři týdny, ale byly dost hektické a ve vzduchu viselo spousta otazníků. Taky jsem si pořád kladla otázku, o čem vám vlastně budu psát, když mi ta naše vesnice (skoro jako Mělník, kde jsme strávili pěkné tři roky:-D) tak nějak zdomácněla. No a prvně jsem myslela, že to bude o rastafariánství a zazuru, dvě (ze 126, prý mužeme obejít všechny, abych měla dost materiálu) majoritní menšinová náboženství, která tak nějak k Gabane patří. Věřící obou vyznání spojuje návrat k přírodě a víra ve své ruce. Rastafariáni bydlí v domku o jedné místnosti, živí je třeba jen stádo koz, kouří trávu (ta je tady nelegální), mají dredy a uctívají sveho boha pod širým nebem v bushi. Zazuru se oblékají do bílé a odstínů bílé, šaty jsou ušité ručně, svého boha rovněž opjevují pod širým nebem v bushi a živí se prodejem všeho, co vlastníma rukama vyrobí.

Na setkání a hlubší povídání už ale nezbyl čas, ale na co zbyl čas, byla návštěva školky na luteránské farnosti u nás v Gabane. Ale ne, Zoiku jsem ještě do školky nechtěla dát, alespoň né do této (pan ředitel, Tswex je Bokangův bratranec a horký kandidát na starostu, takže žádná protekce). Tahle školka je plná dětí z chudých rodin a dětí, kterým AIDS vzala oba rodiče. Co tady znamená být chudý? Když máte dvě tři děti, sice máte střechu nad hlavou, za kterou neplatíte, máte práci, ale ten příjem je tak malý! Zaplatíte školku (státní tady opravdu nejsou), dopravu do práce, bombu na vaření, elektřinu potřebnou na čtyři žárovky a na jídlo, na velmi prosté jídlo. A na konci měsíce nemáte ani floka. No a jak je to s dětmi bez rodičů? Jak sociální systém tady funguje? Žádné přídavky, žádná sociální zařízení. Stát se nestará, ale rodina, společnost se snaží dát jim to, co můžou. A musím říct, že to dobře funguje. 

Tahle školka je odkázána na né nijak velké měsíční školkovné, které bohužel zdaleka nepokrývá potřebné výdaje. Nemyslím tím jenom opravdu směšný plat třema učitelkám, kuchařce a tomu, kdo se o chod školky stará a shání i jinde peníze (ano našemu Tswexovi), ale myslím tím i nedostatek personálu, zatékající třídy, nedostatek matrací na spaní (6 pro 40 dětí), jídla, oblečení (v 30°C má tříleté dítě sněhule), počítače, výtvarné potřeby, hračky, atd. Prostě vše, co dá i těm chudým dětem šanci na lepší zítřky a hlavně na lepší vzdělání. 

Za podpory Němců se tady postavilo dětské hřiště, vodní rezervoár a (ne)vždy na pár měsíců přijede z Německa dobrovolník, který se věnuje dětem a bydlí u někoho z dětí v Gabane.
 

No jo, jako náctiletá mě vždycky oslovovaly reklamy typu UNICEF, adoptujte si dítě z Afriky, ale bylo to tak abstraktní, pro mě neuchopitelné, že u koukání na ně zůstalo. No a překvapivě teď jsem toho součástí. Minimálně tři krabice po 30 kg jsem napěchovala dětským oblečením, hračkami a to nejsem žádný sběratel. Takže je jasné, že něco půjde jim. No a taky vím, že i vy, tam tisíce km daleko v Česku, Evropě máte doma schované krabice s oblečením, hračkami, věcmi, které už nepotřebujete a čekáte na vhodnou chvíli je někomu dát nebo je dokonce prostě časem vyhodíte. Tak udělejte něco pro jejich recyklaci, pošlete je dál, sem, tady do Gabane, kde je minimálně 100 dětí, které vaše věci moc rádi užijou. Napište mi o adresu. Pokud byste chtěli udělat více, taky se ozvěte. Nebo mi prostě napište jen tak...