jsem v Botswaně

Tohle místo máme nejradši! Ale jako fakt, můžete tam lelkovat celé dopoledne! Jednou takhle v sobotu jsme vyjeli za Maun, koukali, co je v okolí a říkám, jééé raketa! To je fakt nářez, co to je? Tak až pojedeme zpátky, stavíme se!  Stavili jsme se, dala si výborný zázvorový dort a kapučíno. A mě prostě z toho prostředí spadla čelist. Nejvíc mě zaujaly polštáře, fakt pecka! Už vím, co si ušiju, až nám balíky dorazí!  Do Motsany jsme od té doby jeli ještě několikrát. Jsem dost stydlín a tak jsem se neodvažovala zeptat paní provozní (to je hnusné slovo), jak to tady vzniklo. Až to udělal Bokang za mě. Jay si k nám přisedla a velmi ochotně povídala, jak v Maunu začínala. Přijela z Jihoafrické republiky, v Maunu si otevřela obchod s kávou a před sedmi lety dostala nabídku pracovat v téhle kavárně, restauraci, místě, kde je prostor pro tanec, divadlo, filmy, hudbu! 

  Říkali nám, že Maun má ty správné vibrace. A tak jsem fakt čekala, že když přijdeme do centra, tak to úplně na nás dýchne. Ono to teda na nás dýchlo . Zmatek, všude spousta lidí, pořád někdo troubí, teplo, že by jeden pad a to ještě slunko z pod mraků vůbec nevylezlo. Turisti, ani bílá noha nikde, prostě takové normální pondělí v Maunu. Dobrá, dobrá. Bokang si vyřídil formality pro nemocnici a porozhlížíme se, co bychom kde snědli. Je teda tady KFC, Wimpy, Debonairs a pak místní, co navařili a prodávají ve stánku (běžná praxe napříč celou zemí). No a pak si říkáme, že tam u letiště jsme zahlédli nějakou indickou restauraci (výborné to bylo), druhý den jsme vyzkoušeli francouzskou kuchyni (úplně se mi zastesklo po dobrém jídle, jak výborné to bylo) a pak jsme konečně koupili bombu plynu a začala jsem na dvouplotýnce vařit já.   Z Bokanga je doktor na plný úvazek v nemocnici, která je vlastně za rohem od našeho, ze začátku dočasného, bydlení v malém domku strejdy z x-tého kolena

V Gabane jsme se zdrželi jen chvíli, sice to byly tři týdny, ale byly dost hektické a ve vzduchu viselo spousta otazníků. Taky jsem si pořád kladla otázku, o čem vám vlastně budu psát, když mi ta naše vesnice (skoro jako Mělník, kde jsme strávili pěkné tři roky:-D) tak nějak zdomácněla. No a prvně jsem myslela, že to bude o rastafariánství a zazuru, dvě (ze 126, prý mužeme obejít všechny, abych měla dost materiálu) majoritní menšinová náboženství, která tak nějak k Gabane patří. Věřící obou vyznání spojuje návrat k přírodě a víra ve své ruce. Rastafariáni bydlí v domku o jedné místnosti, živí je třeba jen stádo koz, kouří trávu (ta je tady nelegální), mají dredy a uctívají sveho boha pod širým nebem v bushi. Zazuru se oblékají do bílé a odstínů bílé, šaty jsou ušité ručně, svého boha rovněž opjevují pod širým nebem v bushi a živí se prodejem všeho, co vlastníma rukama vyrobí. Na setkání a hlubší povídání už ale nezbyl čas, ale na co zbyl čas, byla návštěva školky na luteránské